Stačilo jednou vyhrát
Nedávno skončila moje první sezóna softových šipek. Vzhledem k tomu, že jsem vždy hrál klasické šipky (steely), jsem opravdu nevěděl co mám očekávat. Začal jsem hrát v nově složeném družstvu, čtyři chlapíci, kteří nikdy předtím nehráli společně. Všichni jsme hráči slušné úrovně, proto jsem si myslel, že nám to bude šlapat.
No, stalo se asi toto. Když jsme se po pomalém startu našli na pátém místě divize, která má šest týmů, začali jsme se šplhat do vyšších pater tabulky. V druhé polovině sezóny jsme už sváděli bitvu s jedním ze soupeřících družstev o první příčku v tabulce. Udrželi jsme vedení možná na týden nebo dva, ale pak nám ho naši největší rivalové opět uloupili. Přetahovali jsme se až do úplného závěru sezóny. Po posledním zápase jsme se vrátili do naší hospůdky, abychom zjistili, jak se dařilo soupeřům.
Cestou mi bušilo srdce jako zvon. Dařilo se nám a měli jsme dobrou šanci na zlikvidování třízápasového manka. Po příjezdu jsme porovnávali score s naším největším soupeřem. Když bylo vše spočítáno, zjistili jsme, že po 18 týdnech (z toho jsme se 3 týdny hledali) a 195 odehraných hrách, vyhrál náš soupeř o jedinou hru divizi „A“. Byli jsme druzí za vítězem o jednu pitomou hru. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Když jsme si dali s mým týmovým kapitánem panáka, trochu jsem se uklidnil. Pak jsme si sedli a ohlédli se za uplynulou sezónou. Nemuselo to tak dopadnout. Zavinila to jedna hloupá prohraná hra. Měli jsme dobrou šanci vyhrát. Přinejmenším stejnou jako být druzí. Promítal jsem si zápasy, které jsem odehrál a věděl jsem minimálně o šesti hrách, které jsem měl vyhrát, ale nevyhrál jsem.
V jednom takovém zápase jsem potřeboval čtyři středy na vítěztví. První šipkou jsem trefil outbull, druhou bull a tím jsem si naprosto „zaplácnul“ celý střed. Nebyla šance, abych přes moje vlastní křidélka prostřelil třetí šipku. Stoupl jsem si mírně doprava a viděl kousek středu. No samozřejmě, že mi třetí šipka sklouzla a soupeř hru zakončil dalším hodem.
V jiném případě jsem „vytuhnul“ s 80 do konce. První šipkou jsem trefil single 20. Místo abych potom šel na 19, zkusil jsem hodit single nebo double 20. Ta zatracená šipka přistála přímo uprostřed – triplu. Pro vás, kteří neznáte pravidlo „vytuhnutí“, následuje naprosto nepředpokládatelný hod, který by vám prostě nepřišel na mysl a ….. prohráváte. To je další příklad toho, jak jsem si „vydělal“ mojí přezdívku Doofus.
Pak se také jednou stalo, že jsem měl šanci porazit soupeře, který „vytuhnul“ na lichém čísle. Namísto, abych hodil tu správnou finální šipku, připravil jsem si zavření až na další kolo. Netřeba říkat, že jsem svou šanci už nedostal. Můj soupeř díky mě, ano.
Můj týmový kapitán mi však připoměl, že nemám patent na vyhrávání. Připustil, že jsem „vytuhnul“ častěji než kdokoliv jiný z týmu, ale to nic. Přiznal, že svých špatných nocí měl také více než je zdrávo a než je jeho nervový systém ochoten překousnout. Bylo nutno uznat, že jsme také vyhráli mnoho her, ve kterých nám vyloženě přálo štěstí. Nakonec jsem s jeho úvahami a vývody musel souhlasit. Opravdu jsme několikrát vydřeli vítězství doslova z ničeho. Dobrých 20 nebo více her jsme těsně prohráli a já si nemyslím, že bylo těžké je vyhrát. Čím blíže jsi k zavření, k vítězství, čím více se snažíš, tím horší je porážka, když krutě mineš. Zvláště, když si věříš, že bys mohl nebo měl zvítězit. Vítězství jsou pochopitelně mnohem potěšující, ale o to jsou porážky více deptající. No nic, playoffs se blíží a jsem si jistý jedním – sejdeme se ve finále.
Stejně to pořád nemůžu dostat z hlavy ven. Stačilo jednou vyhrát.
zdroj: Lance Kent
Přeložil: Jiří Pauzr