Poraženectví
Je to jednou z věcí, které nedokáži úplně pochopit. Uprostřed hry nebo v horším případě již před jejím začátkem se hráč mentálně vzdá možnosti vyhrát. Samozřejmě, můžete házet proti soupeři, který je lepší než vy. Nebo se váš tým pohybuje na dně tabulky a má hrát proti prvnímu nebo druhému. „Stejně prohraji(eme), tak proč bych se měl snažit?“ Proč bys měl? Tady je doufám odpověď.
Pokud hrajete ligový zápas, máte vždy spoluhráče, kteří se budou snažit udělat pro vítězství naprosto vše, nehledě na situaci. Protože cílem je získat co nejvíce vítězství, vzdáním se a ponecháním pohodlné výhry soupeři, pomáháte jemu dosáhnout cíle, místo toho, aby jste se ho snažili dosáhnout vy. Je velice lehké poznat, kdy se tohle děje. A vaši spoluhráči tím určitě nebudou nadšeni, nemůžete se jim divit. Poraženecká nálada má tendenci se šířit jako požár, který zasáhne i ostatní. „Skvělý, na a co, když na to kašle on, tak proč bych se měl snažit já.“ No a teď je tu méně o dalšího hráče toužícího po vítězství. A tak to může pokračovat do chvíle kdy nezbude nikdo.
Pokud hrajete KO-turnaj dvojic, nedokážu přijít na horší věc, která rozčílí a vyvede z míry spoluhráče, než poraženectví (pozn. překl. Tohle mohu naprosto přesně potvrdit. S Petrem Mojžíšem, se kterým většinou páry hraji, máme jednu zajímavou vlastnost.. Ještě ani jednou jsme se neshodli na momentální formě. Jednou to jde jednomu, podruhé druhému. A ten komu to nejde se po chvíli začne obviňovat, že to kazí, že to už nemá cenu hrát a vzdává se. Samozřejmě za chvíli se k němu přidá i ten druhý a je po turnaji. Ale zpět k samotnému článku.) Kolega se snaží hrát co nejlépe, a zde jste vy, kterého to už nezajímá a hází flintu do žita. Ve většině případů se váš spoluhráč přestane soustředit na hru a snaží se vás uklidnit a dostat zpět do hry. A v naprosté většině případů to vede k rychlému konci. Příčinou ale nebylo to, že byste uměli hrát šipky hůř než soupeř, ale něčí špatná nálada.
Nejlepší obranou proti poraženectví je pozitivní psychický přístup k naprosto každému hodu. Nemělo by to vypadat asi takhle: „Jdu vyhrát zápas“, ale spíše: „Jdu v tomhle hodu perfektně zaházet“. V danou chvíli musí být nejdůležitější právě ten nadcházející hod. I v případě, že dáte špatný hod nebo sérii špatných hodů, musíte si udržet stále dobrou náladu, vždyť přeci umíte házet líp, stačí si jenom věřit. Již několikrát jsem viděl, pravděpodobně jako vy, hry, které naprosto obrátily svůj průběh a hráč, kterého už všichni odepisovali, nakonec vyhrál. Dal bych ale ruku do ohně, že to nikdy nebyl hráč, který se za stavu 0:2 psychicky vzdal.
I v případě, že hrajete výborně, můžete prohrát, zvlášť když hrajete proti výbornému hráči. Místo myšlení na prohru, myslete spíše na dobrý dojem ze hry. Budete házet určitě lépe a možná dojdete k milému překvapení. Můžete hodit v pár kolech přes sto, nebo v cricetu dát pár pětizásahů (pozn. překl. – trebl, singl, singl). Místo toho, abyste soupeře nechali bezproblémově proplout hrou, můžete ho donutit, aby se o své „jisté“ vítězství začal bát. Pokud se to začne stávat pravidelně, vaši budoucí soupeři vás již nebudou brát na lehkou váhu.
Vím, že je složité udržet si pozitivní nadhled během osobní krize nebo špatné šňůry proher. Prohrávání každého časem unaví a přestane si věřit, to je pochopitelné. Ale mentální vzdání ani trochu nepomůže vám, vašemu partnerovi ani družstvu. Pokud necháte poraženectví, aby kontrolovalo vaše šipky, povede to ke dvěma věcem. Zaprvé to určitě váš soupeř pozná a využije toho a zadruhé to poznají i vaši spoluhráči, a pravděpodobně s k vám v této špatné náladě přidají.
zdroj: Lance Kent
Přeložil: Jiří Pauzr